Aby se vyšší vrstva nepředala
6. 7. 2006
„Dík za ty boty.“
„Prosím tě, co ještě potřebuješ, že děkuješ? Stejně sem ti nějaký musela koupit, aby sis nebrala ty moje.“ Zatváří se, jakoby by bylo půjčování bot od své vlastní matky protizákonné a odtáhne Terezu od mladíka, hrajícího na kytaru.
S povzdechem vytáhne peněženku napěchovanou klubovými a kreditními kartami a vytáhne dvacetikorunu.
„Mami, on nežebrá. Jenom hraje na kytaru.“
Máma se zájmem podívá na mladíka, sedícího s kytarou na lavičce. „Máš pravdu. Nemá ani kelímek ani čepici.“ Usměje se, mysle je si, že řekla bůh ví jak vtipnou věc.
„Dala bys drobný každýmu, kdo nemá na čele napsaný název nějaký světoznámý značky.“
Uraženě se na mě podívá a vtiskne mi dvacku do dlaně. „Na, tamhle na konci ulice je cukrárna. Jdi si tam něco koupit a pak za námi přijď.“ Řekne chladně a odvede Terku za ruku do nejbližšího butiku.
Já se pomalým krokem vydám na konec ulice.
Kousek vedle verandy cukrárny sedí starý bezdomovec.
Bez hlesu se pohupuje dopředu a dozadu, upřeně hledíc na starý kelímek, který má před sebou.
Dřepnu si k tomu špinavému kelímku od Coca-Coli a hodím do něj dvacku. „Promiň, víc nemám.“
Zvednu se a on se na mě usměje, snad i zašeptá děkuji.
S opětovaným úsměvem se otočím a jdu zpátky k mamce a Tereze.
„Tak co sis dala?“ zeptá se mě máma a hodí mi do náruče spoustu oblečení.
„Vanilkovou zmrzlinu.“
„A to si ji tak rychle snědla?“
Jen kývnu hlavou a usměji se na ni. Škoda mluvit.
Než se vyhrabeme ze všech těch obchodů a obtěžkány taškami se dobelháme k autu, je už tma a na obloze se rýsuje zle vypadající mrak.
Před parkovištěm se krčí dvě šedivé osůbky. Zastavím se zatahám mamku za rukáv svetru.
„Krucinál! Co zas je?“
Kývnu hlavou k těm dvěma k sobě tisknoucím se postavám.
Hrozný je pohled na ty dvě. Maličká dívenka ve špinavých hadrech se choulí ke své slepé matce. Většina takových dítě někde odloží, ale pro tu ženu muselo být to malé děvčátko jediným světlem v životě.
Když holčička zpozoruje, že se na ni díváme, schová svou bledou tvářičku matce do klína.
Moje máma si jen povzdychne, přehodí si ohromnou tašku z jedné ruky do druhé a jde dál k autu.
„Pojď.“zavolá na mě „Ony nežebraj.“
„Prosím tě, co ještě potřebuješ, že děkuješ? Stejně sem ti nějaký musela koupit, aby sis nebrala ty moje.“ Zatváří se, jakoby by bylo půjčování bot od své vlastní matky protizákonné a odtáhne Terezu od mladíka, hrajícího na kytaru.
S povzdechem vytáhne peněženku napěchovanou klubovými a kreditními kartami a vytáhne dvacetikorunu.
„Mami, on nežebrá. Jenom hraje na kytaru.“
Máma se zájmem podívá na mladíka, sedícího s kytarou na lavičce. „Máš pravdu. Nemá ani kelímek ani čepici.“ Usměje se, mysle je si, že řekla bůh ví jak vtipnou věc.
„Dala bys drobný každýmu, kdo nemá na čele napsaný název nějaký světoznámý značky.“
Uraženě se na mě podívá a vtiskne mi dvacku do dlaně. „Na, tamhle na konci ulice je cukrárna. Jdi si tam něco koupit a pak za námi přijď.“ Řekne chladně a odvede Terku za ruku do nejbližšího butiku.
Já se pomalým krokem vydám na konec ulice.
Kousek vedle verandy cukrárny sedí starý bezdomovec.
Bez hlesu se pohupuje dopředu a dozadu, upřeně hledíc na starý kelímek, který má před sebou.
Dřepnu si k tomu špinavému kelímku od Coca-Coli a hodím do něj dvacku. „Promiň, víc nemám.“
Zvednu se a on se na mě usměje, snad i zašeptá děkuji.
S opětovaným úsměvem se otočím a jdu zpátky k mamce a Tereze.
„Tak co sis dala?“ zeptá se mě máma a hodí mi do náruče spoustu oblečení.
„Vanilkovou zmrzlinu.“
„A to si ji tak rychle snědla?“
Jen kývnu hlavou a usměji se na ni. Škoda mluvit.
Než se vyhrabeme ze všech těch obchodů a obtěžkány taškami se dobelháme k autu, je už tma a na obloze se rýsuje zle vypadající mrak.
Před parkovištěm se krčí dvě šedivé osůbky. Zastavím se zatahám mamku za rukáv svetru.
„Krucinál! Co zas je?“
Kývnu hlavou k těm dvěma k sobě tisknoucím se postavám.
Hrozný je pohled na ty dvě. Maličká dívenka ve špinavých hadrech se choulí ke své slepé matce. Většina takových dítě někde odloží, ale pro tu ženu muselo být to malé děvčátko jediným světlem v životě.
Když holčička zpozoruje, že se na ni díváme, schová svou bledou tvářičku matce do klína.
Moje máma si jen povzdychne, přehodí si ohromnou tašku z jedné ruky do druhé a jde dál k autu.
„Pojď.“zavolá na mě „Ony nežebraj.“
