Ahoj
1.6.
Můj první zápis. Nikdy jsem nečekal, že budu mít deník, myslel jsem si, že je to pro holky. Ale vzhledem k okolnostem, jsem se rozhodl si ho založit, abych si trochu vyprázdnil hlavu a na nic nezapomněl. Založil jsem si ho kvůli ní. Kvůli Satine.
Nechápu, že jsem si ji všiml až v únoru. A teprve tenhle měsíc s ní začal pořádně mluvit.
Je dokonalá. Naprosto dokonalá! Ty její oči. Jsou…jsou jak moře před bouří. Plné smutku a bolesti, ale přitom tak jiskří. A její tváře! Bledé, při pohledu na mě červená a já se musím usmát. Je jedinečná. Je tak trochu blázen, ale proto ji rozeznám od ostatních. A je to ona. Má kouzelná víla. Má Satine.
12.6.
No to snad není pravda! Satine se mě zeptala, jestli bych s ní nešel ven! Sem v sedmim nebi. Já to do zítřka nevydržím. Půjdeme někam za město. Mamce jsem řekl, že jdu ven s kamarádem.
13.6.
Bylo to úžasný! Nejdřív jsme ani jeden nevěděli, co říkat, ale pak jsme se rozpovídali. Byli jsme venku tři hodiny! Tři hodiny s ní! O tom se mi ani nezdálo. Při cestě zpátky do města to byla neuvěřitelná sranda. Schovávali jsme se za stromy a skákali do kaluží. Doprovodil jsem ji na konec ulice, protože před dům jsem si netroufl. Nevěděl jsem co říct, ale chtěl jsem ji obejmout. Jenže, jsem ze sebe vypravil jen: „Ahoj“ a pak jí zamával. Jsem hroznej debil!
20.6.
Ve čtvrtek jdu se Satine do kavárny. Já pako, jsem se zas musel nechat pozvat
24.6
Bože! Sešli jsme se ve tři před školou a šli do tý kavárny. Po cestě jsem se jenom zeptal, jak bylo ve škola. Dali jsme si něco k pití a nějaký ho dorta. Celou dobu jsme se bavili o hroznejch blbostech a smáli se. Pak jsem ji šel doprovodit k autobusu. Usmála se na mě a já jen řekl: „Ahoj“ na patě neotočil a odešel na vlak. Cejtil jsem její zklamaný pohled v zádech a tak jsem přidal do kroku.
Ted mi Satine nebere telefon a ani na icq se neukázala, a přitom to mi to slíbila. Asi se na mě naštvala.
25.6
Satine je mrtvá! Není tu! Nezlobí se! Je mrtvá!
Už se nikdy nepodívám do jejích šedivých očí, už nikdy nezčervená, když se naše pohledy setkají, nikdy!
Řidič autobusu usnul za volantem a sjel ze silnice. Bylo hodně zraněnejch, ale jenom jeden mrtvej. Satine! Proč zrovna Satine?! Proč zrovna ona? Vždyť byla pro každého smutného sluncem, dokázala by pomoc i mrtvému..Do prdele! Proč zrovna moje víla?
Dozvěděl jsem se to ve školnim rozhlase. I na nástěnce visí úmrtní listina. Drželi jsme minutu ticha ve jménu Satine. Ale byla blbost držet ticho. Potřeboval jsem mluvit. Mluvit pro Satine. Říct jí že ji miluji, ale bylo pozdě. Neměl jsem to odkládat.
Nedovolit jí jet tim autobusem, zdržovat ji.
Nebo ji alespoň obejmout, políbit a říct něco víc, než: „Ahoj“.