Bylo nás pět
17. 6. 2006
Strčila jsem do těžkých dubový dveří a vešla do nevelkého pokoje.
„Ahoj babi.“ Pozdravila jsem a klekla si vedle jejího houpacího křesla. „Babi, vypravuj mi o tom, jak jsme byli malý a nevinný. Prosím!“ Z očí se mi spustil proud slz a já už se ho nesnažila zastavit.
„Proč, děvenko. Co se stalo?“ Chytla mě za ruku a já ji ochotně složila hlavu do klína.
„Aleš je mrtvej. Krucinál! Už i Aleš…mrtvej..já, já sem poslední!“
„ Bože!“
„Oběsil se! Na..na půdě. Našla ho jeho sestra. Jeho osmiletá sestra! Babi, on je mrtvej!“
Už jsem nebrečela, ale řvala. Kdyby mě viděl někdo cizí, myslel by si, že sem cvok. V osmnácti se doprošovat o utěšení babičky. Ale na mim místě by pochopil.
„Babi, vyprávěj mi. Prosím!“
„Drahá, víš že už mi paměť špatně slouží, ale pokusím se. Pamatuji si to léto, co sem s vámi byla u vody. Hrozně jste chtěli na Šumavu k vodě, ale nikdo z rodičů nemohl a tak jsem jela s vámi sama já. Stavěli jste mohyly z oblázků, cákali se ve vodě a váleli se v blátě. Ty a ta….Martina! Pořád jste se někam schovávaly a já s chlapci vás musela věčně hledat.“
Při zmínce o Martině jsem začala opět brečet. „Pokračuj.“
„Hrozně je to bavilo. A pak…ach…pak vám bylo patnáct. Na vodu, ani na schovávanou jste neměli čas a začali jste..“
„Začali jsme blbnout.“ Povzdechla jsem si a osušila si oči kapesníkem.
„Martina začala s drogami, Martin s alkoholem a my tři, tak trochu od všeho.“
„A místo toho, aby jste se vzpamatovali, když si Martina v sedmnácti dala konečnou, přidali jste! Copak jste neviděli, co se s tou chytrou, milou hodnou holkou děje? Že je z ní blbá troska?“
„Babi, prosím, na to je už moc pozdě.“
„Ty a Aleš jste byli vždycky dva andílci Zato ty dva!“
„Byla to moje vina! Měla jsem jet s nima! Nebyla jsem tak na mol, jako oni!“
„Chraň tě pán Bůh, že jsi s nimi nejela! Dva mrtví za jeden den stačili!“
„Ale, proč Aleš?“
Babička jen pokrčila rameny a zavřela oči.
„Vždycky jsem vám dávala bonbón a dvacku. Do devíti jste si brali jenom bonbón, od patnácti jenom dvacetikorunu.“
Zvedla jsem se a objala babičku.
„Budu muset jít.“
„Tak běž, holčičko moje a buď opatrná. Chceš na cestu bonbón?“
„Ne, děkuji babičko, ale kdyby byli nějaký prachy.“
„Ahoj babi.“ Pozdravila jsem a klekla si vedle jejího houpacího křesla. „Babi, vypravuj mi o tom, jak jsme byli malý a nevinný. Prosím!“ Z očí se mi spustil proud slz a já už se ho nesnažila zastavit.
„Proč, děvenko. Co se stalo?“ Chytla mě za ruku a já ji ochotně složila hlavu do klína.
„Aleš je mrtvej. Krucinál! Už i Aleš…mrtvej..já, já sem poslední!“
„ Bože!“
„Oběsil se! Na..na půdě. Našla ho jeho sestra. Jeho osmiletá sestra! Babi, on je mrtvej!“
Už jsem nebrečela, ale řvala. Kdyby mě viděl někdo cizí, myslel by si, že sem cvok. V osmnácti se doprošovat o utěšení babičky. Ale na mim místě by pochopil.
„Babi, vyprávěj mi. Prosím!“
„Drahá, víš že už mi paměť špatně slouží, ale pokusím se. Pamatuji si to léto, co sem s vámi byla u vody. Hrozně jste chtěli na Šumavu k vodě, ale nikdo z rodičů nemohl a tak jsem jela s vámi sama já. Stavěli jste mohyly z oblázků, cákali se ve vodě a váleli se v blátě. Ty a ta….Martina! Pořád jste se někam schovávaly a já s chlapci vás musela věčně hledat.“
Při zmínce o Martině jsem začala opět brečet. „Pokračuj.“
„Hrozně je to bavilo. A pak…ach…pak vám bylo patnáct. Na vodu, ani na schovávanou jste neměli čas a začali jste..“
„Začali jsme blbnout.“ Povzdechla jsem si a osušila si oči kapesníkem.
„Martina začala s drogami, Martin s alkoholem a my tři, tak trochu od všeho.“
„A místo toho, aby jste se vzpamatovali, když si Martina v sedmnácti dala konečnou, přidali jste! Copak jste neviděli, co se s tou chytrou, milou hodnou holkou děje? Že je z ní blbá troska?“
„Babi, prosím, na to je už moc pozdě.“
„Ty a Aleš jste byli vždycky dva andílci Zato ty dva!“
„Byla to moje vina! Měla jsem jet s nima! Nebyla jsem tak na mol, jako oni!“
„Chraň tě pán Bůh, že jsi s nimi nejela! Dva mrtví za jeden den stačili!“
„Ale, proč Aleš?“
Babička jen pokrčila rameny a zavřela oči.
„Vždycky jsem vám dávala bonbón a dvacku. Do devíti jste si brali jenom bonbón, od patnácti jenom dvacetikorunu.“
Zvedla jsem se a objala babičku.
„Budu muset jít.“
„Tak běž, holčičko moje a buď opatrná. Chceš na cestu bonbón?“
„Ne, děkuji babičko, ale kdyby byli nějaký prachy.“