Cebinka
Sotva jsem se tady odtud vyhrabala, sem zpátky.
Zpátky sedíc na mokrý hlíně, opíraje se o kmen starého a mohutného dubu, který se tyčí uprostřed mého “oblíbeného“ hřbitova.
Všude kolem vládne smutek, chlad a smrt. Jen ticho tu dnes chybí.
V koutě hřbitova za starými hroby leží jeden z mých vlků.
Leží, touží, sténá, umírá.
Touží zvednout se a běžet ke své paničce. Olízat jí tvář, skočit jí do klína, ale nemůže. Už nikdy nebude moct.
Zvednu se a přejdu k němu. Tedy vlastně k ní. K Cebince.
Tak dlouho jsme spolu byly, tak moc jsme toho zažily, tolik jsme toho vyhrály, mockrát jsme prohrály.
To mi nemůžeš holka udělat.Teď nemůžeš odejít. Teď ne!
„Cebi…“zašeptám se strachem v hlase a uchopím její hlavu do rukou špinavých od hřbitovní hlíny.
Její oči prosí o pomoc, její skučení badá u srdce, ale já nevím, jak pomoci. Co udělat pro to, aby to měla lehký? Jsem tu sama a nevím jak pomoc. To je nejhorší. Horší než ten nářek, který se nese mezi hroby a trhá uši. Co mám dělat?
Při pohledu do jejích očí, mi vhrknou do očí slzy. „Cebinko, prosím! To mi nedělej, “ položím ji hlavo na krk a hladím ji po břiše „Neodcházej! Potřebuji tě… Teď, když jsou na denním pořádku krev a slzy, mě nemůžeš opustit. Nesmíš!“
Cebinka přestala skučet a její dech se změnil v těžký kašlavý chrapot. „Cebi ne…“ hlas mi selhal a já už jen hlasitě vzlykala.
Mírně jsem jí nadzvedla hlavu a podívala se jí do očí.
Prosba o pomoc z jejích kaštanových očí zmizela. Teď se usmívala. Odvrátila jsem svůj pohled pryč od její bolesti, od jejího umírání, od jejích dohasínajících očí.
Zadruhé straně hřbitova pod starým obloukem stáli ostatní vlci. Jakoby věděli, že nesmí narušit tenhle “obřad“, stáli tam, oči upřené na Cebinu.
Těžký dech ustal a její hlava ztěžkla.
Otočila jsem se a podívala se na ni.
Její oči, jakoby se smály slzám v mých očích. Rychle jsem natáhla ruku a stáhla víčka přes ty pošklebující se oči. „Sbohem.“ Zašeptala jsem a z očí se mi spustil další proud slz, který s plesknutím dopadal na její suchý čumák.
Otočila jsem se a vztekle jsem bouchla do mokrý hlíny.
K Cebinčině tělu přistoupili ostatní vlci a tiše sklonili hlavy. Argo sebral z jednoho z hrobů starou suchou růži a pustil ji k hlavě své mrtvé babičky. Alba mezitím začala výt nahoru na tmavé nebe.
Nebyli u ní, ale byli s ní a to je stokrát lepší, než být u ní, ale ne s ní…