Naděje umírá poslední, víra zůstáva vždy
Špinila své bílé šaty blátem. Tiskla svoje špinavé ruce na nažehlené volánky a skákala do špinavých kaluží.
Už tu nechce být. Chce domů. Dostat se za ty vysoké zdi a běžet přes louku s větrem o závod.
Už nechce tu šedivou tmu a mrazící bolest v srdci. Chce barvy! Hodně barev, celá se jimi obklopit.
Dva ji chytli za ruce a táhli přes zahradu zpět do domu. Nechtěla tam. Pro ni to byl dům hrůzy, kde malé děti pláčou a dospělí lamentují.
Z očí jí tekly slzy, křičela, kopala, ale nic jí to nebylo platné.
Byli moc silní, moc šediví.
Jako vždy jí posadili do toho hnusného pokoje.
Na kraji jednoduchá kovová postel, dvě prázdné poličky, papír, tužka a nůžky uprostřed místnosti a děsivý obraz na zdi. Ale nejhorší byla ta stěna napravo od postele. Celá byla pokryta tmavým sklem. Bylo vidět dovnitř, ale ne ven.
Sklesle chodila po pokoji a sem tam kopla do nějakého plyšáka, kterého dostala za to, že byla hodná.
Chce pryč, chce barvy. Chce vidět jinou, než černou, šedou a bílou.
Vztekle popadla medvěda a praštila s ním o rám postele. Koutkem oka uviděla jakýsi záblesk uprostřed místnosti. Pootočila hlavu a zrak jí spočinul na nůžkách.
Choulila se v rohu pokoje a z očí jí plným proudem sršely slzy.
Okolo na stěnách rozkvétaly krvavé kytice a zasychalo rudě psané písmo. Nakreslila a napsala si svůj vlastní svět a oni jí za to nasadili kazajku.
V rohu krvavé místnosti se smála a plakala stvořitelka.
Ne, nabyla blázen, jen v ní něco stále žilo. Něco, co ani oni nedokázali zabít.
Víra…
