Sebevrah
17. 6. 2006
Stál na mostě a hleděl na temnou hladinu řeky.
Má to vůbec smysl, být tady? Povzdechl si. Temná voda jakoby ho volala. Jako kdyby chtěla, aby do ní skočil a s tím vším skončil. Nikomu nebude scházet. Pár dní si pobrečí, ale to bude tak všechno. Nic za sebou nenechá. Brzy si nikdo nevzpomene na toho tichého chlapce. Všichni zapomenou. Všichni…
Trochu ho to děsilo, ale on si taky přál zapomenout na vše a na všechny. Za chvíli vyjde slunce, chtěl ho ještě naposled vidět. Zlaté, žhnoucí slunce, které ho nikdy nezahřívalo. Vždycky cítil jen chlad. Jako by se mu teplé sluneční paprsky vyhýbaly.
Když svému jedinému příteli řekl, co chce udělat, pravil jen: ,,Jsi srab že se nepostavíš osudu.“ Ale právě tohle osud chtěl. Jeho smrt.
Lehce se přehoupl přes zábradlí. Bylo studené a mokré ranní rosou.
Nad vodou se objevily první paprsky zlatého slunce a ozářily jeho bledou tvář. Bál se, ale byl odhodlaný s tím skončit.
Jeho křehké ruce pustily zábradlí. Naklonil se do předu a...padal...
Vstříct ledové vodě.
Vstříct zarostlému hrobu.
Vstříct smrti.