Sklep
2. 7. 2006
A teď sedím ve Sklepě a šňupu kokain. Někdy se divím, jak sem se do týhle společnosti vůbec dostala. Zrovna v pozadí hraje Manson, oblíbenec většiny těch, co zrovna ve Sklepě jsou. Sedím rozvalená na gauči a vedle mně se hodně vášnivě mazlí jeden pár, ale mně je stejně všechno jedno. Moje oči pořád pohledem míří ke stropu, kterej je tak úžasnej, nádhernej se točí dokola jako kolotoč a dokonce na něm sedí i děti a smějou se na mě. Jedno z těch dětí na mě dokonce chce dosáhnout a natahuje ke mně se smíchem ruku. Směju se mu: "Ne, nedosáhneš na mně." Když se kouknu před sebe vidím Ondru. Je sjetej, jako já, zdraví se s lidma, někdy jim něco řekne a oni jemu, někdy ho někdo poplácá po zádech a Lůca ho pohladí po tváři a začne se smát. Ondráš pak přišel i za mnou a snažil se mi něco říct. Oba sme se tak přidušeně smáli tomu, jak je to všechno strašně rychlý. Pár co byl vedle mně už se přesunul. Asi byli natolik vzrušení, že museli jít do vedlejší místnosti si zapíchat.
Ondra mi dal hlavu do klína a usnul tam jako malý děcko. Někdy myslim na to, že ho zranilo plno věcí. A nejvíc smrt Míši, kterou tolik miloval. Měla sem halucinace, zdálo se mi, že Míša tu snáma sedí, jako vždycky sedívala.
Přišel nějakej týpek a zamával mi před obličejem s malým sáčkem bílýho prášku.
"Ne, dík," usmála sem se na něj. Dal mi pusu a šel pryč. Fakt pěknej kluk k sežrání, ale tohle fakt ne. Už tak sem byla. A ještě si šňupnout víc, to ne. Navíc, nechtěla sem s ním skončit v jedné z těch vedlejších místností. Nejsem přece žádná kurva. A tak sem se zase sklonila dolů k Ondrovi a hrabala mu ve vlasech. Byl to jedinej kamarád u kterýho sem si mohla bejt stoprocentně jistá, že k ničemu nedojde, že ani on, ani já nebudem chtít víc, než kamarádství. Usnula sem a tak sme oba až do čtyř ráno spali na tom gauči. Probudil mně Ondra, kterej se snažil vymanit z mého sevření.
Každý ráno ve Sklepě bylo stejný. Všichni chrápali na zemi, na pohozených matracích, nebo křeslech. Někdy v sedě na židli, nebo na stole. Všude byli střepy, sem tam nějakej "snížek", nedopalky cigaret a filtry z jointů. Zvratky, Pivo, Víno, Rum, opilci, feťáci.... A já si každý to ráno řeknu: "Kurva, já sem ale svině!"...
Protože všichni byli mrtvý, Zeny, náš kamarád už zase obcházel stoly a zbytky "snížku" si sypal do svý krabičky. Očka mu zářili, jako když malý dítě vidí narozeninovej dort a tu kopu dárků. On viděl další fet. Potutelně se smál pod fousy. Byl to takovej jeho rituál. Jenže nikdo se tomu stejně nedivil. Byl už natolik v tom, že potřeboval víc a víc a ještě k tomu neměl prachy. Tohle byla jeho příležitost. Chodil do Sklepa proto, aby ho někdo pozval a pak aby lohnul zbytky co leželi na stolech a po zemi. Někdy se napil i ze sklenice, kde byl zbytek piva. Tu pak vždycky rozbil o zem.
Minule zase sbíral zbytky a pak se napil z tý sklenice a rozbil ji. Jenže ne o zem, ale o hlavu Moriho, kterej byl vždycky dost výbušnej. Mori je prostě korba, takovej dost hezkej a drsnej kluk s dlouhejma vlasama. Oproti Zenymu, kterej je takovej vystrašenej hubeňour.
"Do píči!" zařval s hrůzou Zeny když viděl Moriho, jak se nasraně zvedá. "Sorry, sorry kámo, to sem fakt nechtěl."
Ozvala se tupá rána, jak Zeny dopadl na zem. Mori mu šel dát další ránu.
"Hej! Mori, klídek." vstoupila sem mu do cesty. "On si to teď už bude pamatovat."
"Di do píče!" vyhrkl na mně opovržlivě. Věděla sem že má pro mně slabost, tak sem se na něj vyčítavě koukla:
"Di si tam sám, kokote." Obrátil se zády, chňapl svou koženou bundu a vyšel ven. Mezitím se ještě se stihl na Zenyho kouknout pohledem "zabiju tě". Klekla sem si k Zenymu, kterej se krčil u nohy jednoho stolu. Tekla mu krev a měl slzy v očích. Připadala sem si, že mám v náručí malé dítě, které se třese zimou, pláče a je k smrti vyděšené. Zdálo se mi, že to tak je doopravdy, protože ten kokain na mně ještě trochu působil.
"V pohodě?" zeptala sem se.
"Jasný. Dík, si hodná holka." usmál se, vstal a šel dál provádět svůj rituál.
Někdy sem si říkala a vlastně sem si to říkala často, že je o deset let starší a přitom je jako malé děcko, které by měl pořád někdo bránit, aby se nezranilo. Myslím, že to s ním dělaly ty drogy.
A už vidím jeho smrt. Umře na ulici, zimou a vinou poslední dávky. Ten den bude strašná kosa, bude ležet na těch dlažebních kostkách a všechno bude tak krásně barevný a měkký a voňavý. Usne tam na těch debilních špinavejch kostkách s úsměvem na rtech. Ten kdo ho tam najde do něj nejdřív kopne a pak se poleká, když uvidí ten spokojenej výraz, tu krev, která mu bude týct z nosu a tu bílou pěnu, která pude ven pusou. A pak už to nebude to stejný ráno ve Sklepě. Všimne si toho málo lidí, ale já si ho budu pamatovat. Sebrala bych ty zbytky za něj a vysypala mu je na hrob. "Jen se koukni, Zeny, jak sis to kurevsky podělal!"
Ondra mi dal hlavu do klína a usnul tam jako malý děcko. Někdy myslim na to, že ho zranilo plno věcí. A nejvíc smrt Míši, kterou tolik miloval. Měla sem halucinace, zdálo se mi, že Míša tu snáma sedí, jako vždycky sedívala.
Přišel nějakej týpek a zamával mi před obličejem s malým sáčkem bílýho prášku.
"Ne, dík," usmála sem se na něj. Dal mi pusu a šel pryč. Fakt pěknej kluk k sežrání, ale tohle fakt ne. Už tak sem byla. A ještě si šňupnout víc, to ne. Navíc, nechtěla sem s ním skončit v jedné z těch vedlejších místností. Nejsem přece žádná kurva. A tak sem se zase sklonila dolů k Ondrovi a hrabala mu ve vlasech. Byl to jedinej kamarád u kterýho sem si mohla bejt stoprocentně jistá, že k ničemu nedojde, že ani on, ani já nebudem chtít víc, než kamarádství. Usnula sem a tak sme oba až do čtyř ráno spali na tom gauči. Probudil mně Ondra, kterej se snažil vymanit z mého sevření.
Každý ráno ve Sklepě bylo stejný. Všichni chrápali na zemi, na pohozených matracích, nebo křeslech. Někdy v sedě na židli, nebo na stole. Všude byli střepy, sem tam nějakej "snížek", nedopalky cigaret a filtry z jointů. Zvratky, Pivo, Víno, Rum, opilci, feťáci.... A já si každý to ráno řeknu: "Kurva, já sem ale svině!"...
Protože všichni byli mrtvý, Zeny, náš kamarád už zase obcházel stoly a zbytky "snížku" si sypal do svý krabičky. Očka mu zářili, jako když malý dítě vidí narozeninovej dort a tu kopu dárků. On viděl další fet. Potutelně se smál pod fousy. Byl to takovej jeho rituál. Jenže nikdo se tomu stejně nedivil. Byl už natolik v tom, že potřeboval víc a víc a ještě k tomu neměl prachy. Tohle byla jeho příležitost. Chodil do Sklepa proto, aby ho někdo pozval a pak aby lohnul zbytky co leželi na stolech a po zemi. Někdy se napil i ze sklenice, kde byl zbytek piva. Tu pak vždycky rozbil o zem.
Minule zase sbíral zbytky a pak se napil z tý sklenice a rozbil ji. Jenže ne o zem, ale o hlavu Moriho, kterej byl vždycky dost výbušnej. Mori je prostě korba, takovej dost hezkej a drsnej kluk s dlouhejma vlasama. Oproti Zenymu, kterej je takovej vystrašenej hubeňour.
"Do píči!" zařval s hrůzou Zeny když viděl Moriho, jak se nasraně zvedá. "Sorry, sorry kámo, to sem fakt nechtěl."
Ozvala se tupá rána, jak Zeny dopadl na zem. Mori mu šel dát další ránu.
"Hej! Mori, klídek." vstoupila sem mu do cesty. "On si to teď už bude pamatovat."
"Di do píče!" vyhrkl na mně opovržlivě. Věděla sem že má pro mně slabost, tak sem se na něj vyčítavě koukla:
"Di si tam sám, kokote." Obrátil se zády, chňapl svou koženou bundu a vyšel ven. Mezitím se ještě se stihl na Zenyho kouknout pohledem "zabiju tě". Klekla sem si k Zenymu, kterej se krčil u nohy jednoho stolu. Tekla mu krev a měl slzy v očích. Připadala sem si, že mám v náručí malé dítě, které se třese zimou, pláče a je k smrti vyděšené. Zdálo se mi, že to tak je doopravdy, protože ten kokain na mně ještě trochu působil.
"V pohodě?" zeptala sem se.
"Jasný. Dík, si hodná holka." usmál se, vstal a šel dál provádět svůj rituál.
Někdy sem si říkala a vlastně sem si to říkala často, že je o deset let starší a přitom je jako malé děcko, které by měl pořád někdo bránit, aby se nezranilo. Myslím, že to s ním dělaly ty drogy.
A už vidím jeho smrt. Umře na ulici, zimou a vinou poslední dávky. Ten den bude strašná kosa, bude ležet na těch dlažebních kostkách a všechno bude tak krásně barevný a měkký a voňavý. Usne tam na těch debilních špinavejch kostkách s úsměvem na rtech. Ten kdo ho tam najde do něj nejdřív kopne a pak se poleká, když uvidí ten spokojenej výraz, tu krev, která mu bude týct z nosu a tu bílou pěnu, která pude ven pusou. A pak už to nebude to stejný ráno ve Sklepě. Všimne si toho málo lidí, ale já si ho budu pamatovat. Sebrala bych ty zbytky za něj a vysypala mu je na hrob. "Jen se koukni, Zeny, jak sis to kurevsky podělal!"
