Zašlápnutá kytička (anebo to bylo štěstí?)
20. 7. 2006
Ze začátku slibovali čokoládu, teď vyhrožovali výpraskem.
Mohli si dovolit celý vagón čokolády, nebyli chudí, to ani náhodou. Jen si stáli za tím, že výprask vychová lépe než vlídné slovo a navíc, už podle nich měla po čokoládě tváře dost buclaté.
Potom, co jednou svůj příchod zpozdila, stanovili hranice.Opoždění o deset minut, tři rány pro ni.
Když se večer vracela o půl hodiny později s úsměvem na rtech doufala, že by se mohli slitovat. Že by mohli pochopit.
Ale oni chtěli být dobří. Ani si nevšimli, že poprvé za rok jí úsměv ve tvářích zůstal i po vstupu do domu. Nevšimli si, že po dlouhé době nezněl z jejího hlasu strach a smutek. Vnímali jen čas.
Jedna stála na balkoně a už z dálky na ni volala, ať si pohne, že to bude bolet míň.
Ale ona šla pomalu dál. S nadějí v očích a lesní květinkou ve studené ruce.
Další z uvítacího úboru jí s chladnou tváří odemkla dveře a významně poklepala na hodinky na svém zápěstí.
A třetí už čekal v obýváku s komicky vypadající vařečkou.
Prosebně na ně obracela oči, usmívala se. Ale slovo je slovo. A třicet minut se “strachovali“.
Při první ráně pustila kytičku na zem a zašlápla ji hluboko do koberce, aby si květinky nevšimli.
Víc než tělu ublížil výprask duši.
To že jí nevěřili a tolik omezovali její volnost bolelo stokrát víc než ty rány.
A když se jí pak z očí spustily slzy, nebylo to z bolesti. Jen z toho, že to štěstí,které před chvílí cítila, zabili pár ranami.
***
Brečela i pak, když za ní (stále ještě s vařečkou v ruce) přišel do pokoje
a zeptal se: „Stálo to za to?“
To jediné ANO, bolelo víc, než kdyby se opozdila o tři dny.
Mohli si dovolit celý vagón čokolády, nebyli chudí, to ani náhodou. Jen si stáli za tím, že výprask vychová lépe než vlídné slovo a navíc, už podle nich měla po čokoládě tváře dost buclaté.
Potom, co jednou svůj příchod zpozdila, stanovili hranice.Opoždění o deset minut, tři rány pro ni.
Když se večer vracela o půl hodiny později s úsměvem na rtech doufala, že by se mohli slitovat. Že by mohli pochopit.
Ale oni chtěli být dobří. Ani si nevšimli, že poprvé za rok jí úsměv ve tvářích zůstal i po vstupu do domu. Nevšimli si, že po dlouhé době nezněl z jejího hlasu strach a smutek. Vnímali jen čas.
Jedna stála na balkoně a už z dálky na ni volala, ať si pohne, že to bude bolet míň.
Ale ona šla pomalu dál. S nadějí v očích a lesní květinkou ve studené ruce.
Další z uvítacího úboru jí s chladnou tváří odemkla dveře a významně poklepala na hodinky na svém zápěstí.
A třetí už čekal v obýváku s komicky vypadající vařečkou.
Prosebně na ně obracela oči, usmívala se. Ale slovo je slovo. A třicet minut se “strachovali“.
Při první ráně pustila kytičku na zem a zašlápla ji hluboko do koberce, aby si květinky nevšimli.
Víc než tělu ublížil výprask duši.
To že jí nevěřili a tolik omezovali její volnost bolelo stokrát víc než ty rány.
A když se jí pak z očí spustily slzy, nebylo to z bolesti. Jen z toho, že to štěstí,které před chvílí cítila, zabili pár ranami.
***
Brečela i pak, když za ní (stále ještě s vařečkou v ruce) přišel do pokoje
a zeptal se: „Stálo to za to?“
To jediné ANO, bolelo víc, než kdyby se opozdila o tři dny.